moje přijetí na vysokou mi působí spíše starosti než radosti. A to zatím nemá se školou jako takovou nic společného, protože zápis a probírání se ISem na mě čeká příští týden.
Problém je v tom, že o tom, že se hlásím na další vysokou když už na jedné jsem věděla jenom moje sestra, mamka a Gia Gianniny. Těm třem jsem to řekla do 5 minut co jsem otevřela svoji e-přihlašku a našla tam napsáno Přijat(a), bohužel mám problém to říct jiným členům mé rodiny, například tatovi.Proč mám z toho takový strach? Vím to už tři týdny a ještě jsem mu to neřekla a nevim kdy toho budu schopná. Já prostě nemám tu odvahu za ním přijít a říct: tati, já jsem si podala přihlášku na Masarykovu Univerzitu na francouzštinu a oni mě přijali," protože bude následovat něco ve stylu" Ty si se zbláznila, si úplně blbá,nebo a to jako zvládneš obě ty školy? nebo Nezbláznili se? a ty umíš francouzky?, protože až mu to řeknu tak mě bude pořád zkoušet z franocuzštiny a když něco nebudu vědět tak začne rýpat, že tam dlouho nevydržím a že mě hnedka vyhodijou...
Dál jsou tu prarodiče. Tak jedné babičce to řekla mamka, samozřejmě babička mamce slíbila, že to nikomu neřekla a o pár dní později mi děda říká, že slyšel v čekárně u doktorky, že mě přijali ještě na jednu vysokou. Takže když jsem to pak říkala babičce, že jsem mě přijali, tak řekla, jenom dobře. Nějak jsem čekla, že se z toho bude okolí těšit stejně jako já a ono nic.
Problém zase nastává u maminky od taty. V této části rodiny jsou vždycky problémy. Nikdo není dost dobrej...
Když přeskočím zbytek rodiny a přejdu na přítelé tak asi největší starostí s tím jak to příjme mám s mojí kamarádkou Anetkou z kurzu franocuzštiny, protože letos zase bude kurz francouzštiny, jenže ten náš se asi neotevře, protože Jirka ten se dostal na VŠE v Praze, takže nebude mít čas jezdit do Vepřova na kurz, Anetka ta letos v září jde taky do prváku na FSS v Brna na Masárně takže to taky nebude stíhat.
Nevím proč mám pocit, že na mě Anetka bude rozlobená. Nejenom za to, že jsem jí to celou dobu co jsem chodily do franocuzštiny tajila, ale i za to, že kdyby si náhodou udělala rozvh tak, že by stíhala francouzštinu a Jirka si zázrakem ten čas taky udělal tak se to stejně neotevře a jenom kvůli mě, protože já bude přes týden ve škole na prezenčním studiu a jednou za tři týdny o víkendu na kombinovanym studiu.
Baru, kamarádka, která by tě obviňovala ze zrušení kurzu, proto, že sis splnila sen, by nebyla kamarádka. Nemyslím si, že byses měla bát říct to Anetě. Nebuď tak ustrašená. Toho tátu zase chápu, protože takhle na mě zatím působí jako pěknej despota. Celej můj otec. Nikdy mu nebudeš dost dobrá. Ale oni to nemyslí zle. Někde se tak vychovává, že tím nátlakem a kritikou tě doženou k lepším výkonům a k nějaké odolnosti, ale holt my jsme takový křehký dušičky... :-)
OdpovědětVymazat