Sobotní filmové večeře

Ahojky :)


rozhodla jsem se, že bych mohla založit novou složku s názvem Sobotní filmové večery. Tyto moje typy budou psané stejnou formou, jako moje "Úterky francouzského filmu," takže opět nečekejte duchaplnou, odbornou recenzi, ale spíš jenom takový tip na film, který stojí za shlédnutí. :)

Jako první jsem si vybrala film, na který jsem se vlastně měla podívat už loni, někdy touhle dobou a samozřejmě jsem našla něco lepšího. Film, o kterém bych chtěla mluvit je "Společnost mrtvých básníků," měl to být můj semjinární úkol do pedagogické sociologie, však na poslední chvíly jsem zjistila, že v seznamu na seminární práci je taky seriál My so called life s Jaredem Leto, tak jsem si samozřejmě vybrala jeho a skvělého Robina Williamse jsem odsunula stranou, kdo v té době mohl tušit, že letos odejde na věčné časy do filmového nebe.

Klapka, maska, kamera, akce!

zdroj

Ahojky :) 

taky vás unavuje si pořád nasazovat masku. Tu úžasnou masku, kterou si většina z nás nasadí každé ráno, než vyjde z domu do školy, práce prostě mezi společnost.

S maskou děláme věci a říkáme slova, která chce okolí slyšet, aby se ujistili, že jejich svět je takový jak ho chtějí vidět, i když víme, že bysme to sami neřekli nebo neudělali. Je to unavující, protože jsem otroky situace a společnosti. 

A když si jeden den řeknete dost a odhodíte tu masku, tak se lidí diví, jak jste jiní a nechápou vás a vy si pak doma říkáte, je to opravdu tak strašné, když JÁ jsem JÁ a né někdo jiný, někdo koho si ti lidí, ze kterými jednáte myslí, že jste.  Je opravdu tak strašné, když projednou, zůstanete v šalině sedět a nepustíte tu nebohou babičku sednout, protože přece může se zvednout někdo jiný. Je opravdu nepřípustné, když film, který všichni zbožňují a říkají jak je promakaný, a natáčený speciální kamerou, vás nijak speciálně nenadchnul.

Je opravdu, tak špatné říct vlastní názor, ten opravdový, o kterém víte, že ostatní nechtějí slyšet, víte že s tím nebudou souhlasit, ale vy už to nemůže vydržet a prostě to řeknete. No a pak si možná jako já často kladete otázku " Sakra, proč jsem to říkala, proč jsem prostě zase nedržela hubu?" a tak se zase vrátíte k tomu co chtějí lidi slyšet. Vrátíte se zpátky do vyjetých kolejí a usmíváte se, že jste strašně štastní, přitom je vám ze společností špatně. Říkate, jak jsou ty filmy a hudba skvělá přitom doma to neposloucháte a sami byste k té hudbě nepřišli. Pustí tu nebohou babičku sednout, i když vás taky bolí nohy po celém dnu chození, ale jste mladí tak to musíte přece vydržet!

Samozřejmě každý má někoho blízského, před kým může být

osoba bez masky, bohužel takových lidí, kteří nás berou takový jací jsme, s našimi klady i zápory je velmi málo. I já mám kolem sebe lidi, před kterými můžu Já být Já a nemusím si na nic hrát, můžu říct cokoliv a ten člověk se neurazí, jako většina... prostě příjme můj názor, řekne mi svůj a nějak se shodneme. Je to tak osvěžující, když můžete říct opravdu cokoliv a víte, že se nic nestane. Je to svoboda.