9 let

Půl jedenácté, 22. dubna 2005 jsi odešla, na věky do nebe, nebo kam se to vlastně chodí a já stále nevím, kdy ta bolest přejde. Jsou dny kdy je ta bolest menší, snesitelnější a pak jsou dny jako výročí tvého umrtí a po tváři se mi nepřetržitě valí slzy velikosti balvanu a jejich pád nejde zastavit.
Když se to stalo, a ty jsi odešla byla jsem na tebe naštvaná jak jsi mi to mohla udělat odejít a nechat mě tu ať si žiju svůj život. Byla jsem překvapená, že to tak bolí, tvoje ztráta. Vlastně překvapuje mě to stále, že i po devíti letech, se podívám na tvoji fotku, vzpomenu si na nějaký zážitek, třeba jak jsme si spolu hrávaly a ty jsi mě ráda honila a i když se nad tím nostalgicky usměju tak cítím jak se tříštím na tisíce malých kousíčků, které nedokáže nikdo chytnou.

Doufám, že se tam nahoře, nebo kde to jsi se máš dobře, že tě tam nic nebolí a tvoje duše je teď volná a není uvězněná v těle prorostlém rakovinou.