Asi jsem tady na blogu napsala hodně o moje kamarádce Bublině, která mě vytáčela. Rozhodla jsem se po dlouhém přemýšlení co s ní, že naše kamarádství už nemá cenu.
Je to pro mě těžké ukončit naše kamarádství, které vlastně nikdy asi nebylo dokonalé jenom já jsem si to nechtěla přiznat. Vždycky tam bylo něco co by v kamarádství být nemělo. Neustálé moje ústupky, moje kompromisy, abychom se mohly vidět pokecat spolu, zajít někam na kafe nebo do čajovky. To že mi nikdy vlastně neřekla pravdu, co si o mě myslí a já jsem se pak dovídala od jiných pravdu, ale vždycky jsem já blbka jí odpustila a přesvědčovala sama sebe, že to tak vlastně nemyslela.
V posledních čtyřech letech, jak už víte z minulých příspěvků na mě Bublina doslova kašlala. Já jsem byla vždycky, ta která jí napsala, jestli se nechce někde sejít na pokec, a ona mi to vždycky odložila, nebyla vyjímka, že mi napsala třeba v půl 2 ráno, že na naš sraz nepříjde, že je u Zadka. Fajn, tehdy jsem si říkala že je to asi správně, že chce být s "přítelem" že až já budu mít přítele, tak ona mě taky bude chápat, že chci být s tím koho miluji. Ó jak jsem se mýlila!
S příchodem na vysokou se naše srazi staly spíše vyjíměčnými, když měla Bublina čas, tak jednou za půl roku, za rok a tím pádem jsem se tak odcizily, že si nemáme co říct. Jistě, každá chodíme na jinou fakultu poznáváme nové lidi, to je v pořádku. Já si ale vždycky myslela, že dobré kamarádství nějaká vysoká nezmění. Asi jsem v tomhle nějaká divná.
No nejvíc mě asi dostalo, že zatím co u mě byla Bublina vždycky mezi těmi kamarádkami, které jsem měla, vzhledem k tomu co jsme spolu prožily, jak jsem dlouhá leta bez sebe snad neudělaly ani krok, když jsme spolu trávily veškerý volný čas mezi velmi blízské, tak ona na mě měla asi jiný názor.
Uvědomila jsem si to asi tak před 3 týdny, kdy úspěšně udělala státnice a já jsem to s ní chtěla oslavit a ona mi odepsala "konečně mám volno, tak lítám po všech kamarádech, domluvíme se na někdy jindy" a pak samozřejmě fotky jak se o prázdninách skvěle bavila zatím co mě řekla, že se musí učit na státnice, takže nemá čas. To neměla a nemá ani tu pitomou hodinu, aby vyšla před barák a sedly jsme si na schody a chvilku se viděly? Ne nemá, a já už nemám na tohle náladu.
K tomu napsat tento článek jsem se odhodlávala dlouho, dokonce jsem si říkala, nepiš to! Nikoho to nezajímá, ale dneska když se u ní na zdi zase objevily fotky jak se skvěle baví, jsem svůj smutek musela dát nějak ven.
Nechci kamarádku, co mi nenapíše jak je rok dlouhej, nechci se nikoho doprošovat, jestli si na mě vyhradí svůj drahocený čas... takže jsem to utla. Bublina mě už nezajímá. Sice to bolí, asi jako každej "rozchod", ale je to tak lepší.
Momentálně jsem zrovna v tom stádiu zvykání si, asi jako kdy člověk ztratí nějakou končeninu a furt si myslí, že jí má a vlastně nemá. Dlouho léta jsem tu končeninu měla jakžtakž v pořádku, ale pak poslední roky se postupem stávala pohmožděnou, zlomenou a pak začala hnít a teď bylo nezbytné, abych ji amputovala. Snad se to brzo zahojí a já se konečně budu moc věnovat lidem, kteří o mě stojí.
P.S kdo to dočetl až jsem dolů, klobouk dolů :D
P.S 2 pokusím se zítra napsat něco pozitivnějšího :)
Žádné komentáře:
Okomentovat