Botky

Jsem si udělala radost a konečně jsem si koupila zimní boty. I když to tak nemusí vypadat tak jsou pohodlné, a naprosto úžasné.

Jen tak

 

jelikož jsem ze zděšením zjistila, že se o svůj blog vůbec nestarám, a poslední příspěvek je nevím jak dlouho starý. Rozhodla jsem se něco málo napsat a dát tak o sobě vědět, že jsme ještě neumřela. :) 

Jak dny a týdny ve škole utíkají vůbec nemám čas na nic jiného... Jsem zavalená seminárkama, zápočty, a prezentacemi, čtu všechny možné knihy, v knihovně trávím skoro všechen volný čas, už si i říkám, jestli tam nezačnu bydlet :D 

Navíc nesnáším pondělky a pak také úterky, jelikož v pondělí ráno jezdím většinou, pokud tu nejsem na víkend kvůli druhé škole, z Vepřova do Brna musím vstávat ve 4:45 a to jak možná víte, není zrovna příhodná hodina na vstávání pro mě, takže momentálně jsem úplně vycuclá a už se těšim do postele. 

A úterý je velmi dlouhý den, začínám naštěstí v 9 ráno a končí ve škole taky v 9, ale večer :D když přijdu na byt a zacvičím si, uvařím večeři tak pak slavnostně padnu do postele a to už vůbec nemluvím, že bych se měla připravovat na další den, akorát na to už nemám sílu.

Jinak začala jsem cvičit Body Revolution a už jedu ode dneška druhý měsíc workout 5 a 6. Docela se děsím cardia ve středu, ale tak musím myslet pozitivně, když jsem zvládla cardio 1 tak přežiju i cardio 2 a pak i tři, na které zas budu nadávat až se k němu dostanu. :DKonečně po měsíci na sobě začínám pozorovat malé změny, tak doufám, že po těch 3 mesících jak dokončím BR to bude ještě lepší. 

V tom abych všechno přežila mě udržeje v naději, za prvé, že už za chvilku dokončím tu právnicko-podnikatelskou školu a dostanu titul a za druhé což je blíž fakt, že 28. prosince odlétám směr Paříž, kde oslavím konec a začátek roku 2014. Jé jak já se těším, Paříž v zimě, všude sníh (nebo alespoň trošku sněhu), nemůžu se dočkat, až se budu procházet, po Père Lachaise a Montmarteru, konečně vyšlapu schody na Vítězný oblouk, Eiffelovku, Trokadéro, v klidu si projdu Louvre a Musée D'Orsay a spoustu dalších krásných památek v Paříži. Strašně se těším, až si koupim pravý croissante a kávu, a posadím se v nějaké kavárně a kolem mě budou chodit protivní čísnici, kterým budu úplně ukradená. :) Prostě jen já a Paříž, konečně budu moc mluvit francouzsky.

Pro dnešek konec reportu, jdu spát, protože jsem vážně mrtvá. 

Opožděný dárek

V pátek se u mě stavila moje kamarádka, adoptovaná sestřička Gee. Jelikož jsme neměly tu možnost vidět se dřív, aby mi mohla předat dárek k narozeninám dostala jsem ho až teď (což je dobrý čas na dárek, když uvážím, že dárek k 22 narozeninám jsem dostala od ní až letos v dubnu :D ). Musím říct, že jsem to vůbec nečekala, že dostanu to co jsem dostala, protože je to trošku dražší věc a udělala mi neskutečnou radost :)
Tak tady je cédéčko 30 second to mars! Je to zvláštní 30STM poslouchám už tak dobrých 7 let a nemám ani jedno jejich originál CD. Když byli letos na Rock for people, tak jsem byla dost smutná, že nemůžu jít, protože jsem druhý den měla důležitou zkoušku...

Je to ten nejlepší dárek jaký jsem letos dostala, překonal i elektronickou čtečku, kterou jsem dostala od rodičů.
Kromě CD jsem dostala od Gee ještě toaletní vodu Paris Baby a úžasný hodně, hodně sladký a vynikající dortík s fondánovou polevou. 

Nenápadný půvab buržoazie

tak konečně jsem se taky dostala k blogu.:)

Minulý týden jsem byla v divadle Reduta na divadelním představení Nenapadný půvab buržoazie, a musím říct, že první dojem z toho byl ten, šok, zhnusení, že jsem chtěla asi po 5 minutách odejít, nakonec jsem vydržela tu hrůzu až do konce. Nechci tu hodnotit výkony herců/hereček,ty byli dobré, chci více rozebrat smysl té hry, co tím chtěl autor asi říci. 

Z odstupem času, co vstřebáte ten šok musím říct, že v tom bylo hodně pravdy, kterou jsem nechtěla vidět nebo dělala, že ji nevidím. Představení bylo o chování lidí, uvedené v té nejextrémnější formě jaké může být. Celé se to nese v nádechu pohřbu, jak už toho, že tam pohřbívají tatínka tak i toho metaforického, že lidstvo morálně umírá. 

Musím říct, že tam bylo hodně nechutných scén, třeba scéna když muži močí (samozřejmě ne skutečně) do skleniček na šampaňské, nebo vykonávají i jinou potřebu... byly tam scény jak se lidé neumějí chovat v restauracích, scény s korupcí, dále scény o tom jak bereme drogy, chlastáme, jsem promiskujitní. Hodně smutné byly scény kdy se jen tak pro zábavu vraždili, což vlastně lidstvo dělá, střílíme se jen tak, z legrace...  války nám mohou být příkladem.

Čím déle o tom představení přemýšlím, tím více oceňuji jeho hloubku, jeho myšlenku, že si nevážíme života, že neumíme truchlit, protože v dnešní uspěchané době na truchlení nemá nikdo čas, když je pohřeb tak si na něj vezmeme den volna, rychle se to sfoukne a další den pěkně do práce jako by se nic nedělo, a nikdo blízský nám neumřel. 

Bohužel předtavení teď v blízské době nehrají, ale kdybyste ho náhodou zahlédli v repertoáru divadla, tak na něj určitě zajděte, je to poučné vidět chování lidí, někdy i sami sebe z opačné strany.

 

když kliknete na odkaz  Divadlo Reduta, tak se dostanete na stránky divadla, kde si můžete přečíst krátkou anotaci k představení a můžete se zde podávat i na další fotky.

Úterky francouzského filmu X

Jelikož včera bylo úterý, tak dneska přicházím z novým tipem na francouzský film. Tedy, film se jmenoval La chance de ma vie, byl natočen v roce 2010 a je to nevšední francouzská romantická komedie. Když si francouzské filmy, vybírám podle herců, zde jsem neznala ani jednoho z hlavních ani vedlejších rolí a myslím, že jsem neuděla vůbec špatně, když jsem film viděla.

Jde o to, že hlavní postava Julien je manželský poradce, umí pomoci všem manželským párům kromě sebe. Julien má strašlivou smůlu u žen, není to v tom, že by ho nemilovaly, odmítali ho,  ale vždycky když se do nějaké zamiluju, tak se té jeho přítelkyni začnou dít divné věci, přijde většinou k nějakému úrazu a potom se s ním rozejde, se slovy, že už ho nikdy nechce vidět.

Když takhle jednou zase zachraňuje jeden pár, který se má ten den brát, tak potká Joannu, která ale na party po obřadu přijde úplným omylem. Samozřejmě je to láska na první pohled, zamilují se do sebe, traví spolu spoustu času, akorát Joanně se začnou stávat různé příhody, třeba uvízne ve výtahu, když zrovna ten den má důležitou konferenci. Nebo jí návrhy auta spadnou úplně nečekaně do kašny, a ona tak opět promešká konferenci a s ní i karierní postup.  Jak se jí přestane dařit, začne si všímat toho, že všechna smůla přišla až Julienem a tak se s ním rozejde a řekne mu, že už ho nechce v životě vidět, a že jí zničil život...

Musím říct, že ikdyž spousta těch situací jsou bolestivé, a smutné a kdyby se to stalo mě taky bych byla pěkně naštvaná avšak francouzi umí i takové situace podat zábavnou formou, takže se člověk většinu filmu nestačí popadat za břicho, jak se válí smíchy.

Jak jsem se málem rozbrečela na přednášce...

 weheartit.com

Nějak cítím, že to musím ze sebe vypsat. Dneska jsme měli na fakultě přednášku o šikaně nejen ve školách, tak obecně o šikaně. A já jsem tam tak seděla a najednou jsem si vzpomněla na to jak mě šikanovali na základní škole, jak jsem ráno než jsem vstala a šla poslušně do té odporné školy, si musela přehrát album od Evanescence a Linkin Park, abych byla schopná tam jít.  

Bublina praskla

Asi jsem tady na blogu napsala hodně o moje kamarádce Bublině, která mě vytáčela. Rozhodla jsem se po dlouhém přemýšlení co s ní, že naše kamarádství už nemá cenu. 

Je to pro mě těžké ukončit naše kamarádství, které vlastně nikdy asi nebylo dokonalé jenom já jsem si to nechtěla přiznat. Vždycky tam bylo něco co by v kamarádství být nemělo. Neustálé moje ústupky, moje kompromisy, abychom se mohly vidět pokecat spolu, zajít někam na kafe nebo do čajovky. To že mi nikdy vlastně neřekla pravdu, co si o mě myslí a já jsem se pak dovídala od jiných pravdu, ale vždycky jsem já blbka jí odpustila a přesvědčovala sama sebe, že to tak vlastně nemyslela.

V posledních čtyřech letech, jak už víte z minulých příspěvků na mě Bublina doslova kašlala. Já jsem byla vždycky, ta která jí napsala, jestli se nechce někde sejít na pokec, a ona mi to vždycky odložila, nebyla vyjímka, že mi napsala třeba v půl 2 ráno, že na naš sraz nepříjde, že je u Zadka. Fajn, tehdy jsem si říkala že je to asi správně, že chce být s "přítelem" že až já budu mít přítele, tak ona mě taky bude chápat, že chci být s tím koho miluji. Ó jak jsem se mýlila! 

 S příchodem na vysokou se naše srazi staly spíše vyjíměčnými, když měla Bublina čas, tak jednou za půl roku, za rok a tím pádem jsem se tak odcizily, že si nemáme co říct. Jistě, každá chodíme na jinou fakultu poznáváme nové lidi, to je v pořádku. Já si ale vždycky myslela, že dobré kamarádství nějaká vysoká nezmění. Asi jsem v tomhle nějaká divná.

No nejvíc mě asi dostalo, že zatím co u mě byla Bublina vždycky mezi těmi kamarádkami, které jsem měla, vzhledem k tomu co jsme spolu prožily, jak jsem dlouhá leta bez sebe snad neudělaly ani krok, když jsme spolu trávily veškerý volný čas mezi velmi blízské, tak ona na mě měla asi jiný názor. 

 Uvědomila jsem si to asi tak před 3 týdny, kdy úspěšně udělala státnice a já jsem to s ní chtěla oslavit a ona mi odepsala "konečně mám volno, tak lítám po všech kamarádech, domluvíme se na někdy jindy" a pak samozřejmě fotky jak se o prázdninách skvěle bavila zatím co mě řekla, že se musí učit na státnice, takže nemá čas. To neměla a nemá ani tu pitomou hodinu, aby vyšla před barák a sedly jsme si na schody a chvilku se viděly? Ne nemá, a já už nemám na tohle náladu.  

K tomu napsat tento článek jsem se odhodlávala dlouho, dokonce jsem si říkala, nepiš to! Nikoho to nezajímá, ale dneska když se u ní na zdi zase objevily fotky jak se skvěle baví, jsem svůj smutek musela dát nějak ven. 

Nechci kamarádku, co mi nenapíše jak je rok dlouhej, nechci se nikoho doprošovat, jestli si na mě vyhradí svůj drahocený čas... takže jsem to utla. Bublina mě už nezajímá.  Sice to bolí, asi jako každej "rozchod", ale je to tak lepší.

Momentálně jsem zrovna v tom stádiu zvykání si, asi jako kdy člověk ztratí nějakou končeninu a furt si myslí, že jí má a vlastně nemá. Dlouho léta jsem tu končeninu měla jakžtakž v pořádku, ale pak poslední roky se postupem stávala pohmožděnou, zlomenou a pak začala hnít a teď bylo nezbytné, abych ji amputovala. Snad se to brzo zahojí a já se konečně budu moc věnovat lidem, kteří o mě stojí.

P.S kdo to dočetl až jsem dolů, klobouk dolů :D 

P.S 2 pokusím se zítra napsat něco pozitivnějšího :)