Světluška a nové tričko

Minulý týden ve středu jsem byla v Brně vyřídit si šalinkartu a při té příležitosti jsem přispěla na konto Světlušce a v Lindexu narazila na krásné tričko s nápisem Le Marais Paris, které jsem tam rozhodně nemohla nechat.

Konec prázdnin

Tak zas píšu, protože mě zas něco trápí a nahání husí kůži jenom na to pomyslim. Zítra začíná mě a možná i dalším z vás nový semestr. Osobně jsem se vždycky do školy po prázdninách těšila, sice jsem chvilku nadávala jak se mi tam nechce, ale ve skutečnosti jsem se těšila, že mě škola vysvobodí z prádninové nudy. Dneska je tomu nějak nijak, nechci jít zítra na přednášky, už jen to pomyšlení jak mě, budou všichni poučovat, jak dělám všechno špatně, a že moje výslovnost není dokonale francouzská a další, mi opravdu nahání děs a mám strach, že ten půl rok a hlavně prázdniny, které jsem strávila v knížkách francouzštiny, abych se všechno doučila bude na nic, a zase budu za blbce.

Po minulých dvou semestrech se mi zhnusili vysokoškolští profesoři. Nechci všechny házet do jedno pytle, ale příjde mi, že  jsou nafoukaní, ukájí si svá nedostatečně vysoká ega a své midráky na studentech. Samozřejmě setkala jsem se i slušnými vyučujícími, kteří brali studenty jako sobě rovné, ale těch je jak šafránu.

A to jsem tak posledních 14 dní nabyla dojmu, že jsem se strašně zlepšíla ve francouzštině, a měla jsem sama v sobě jistotu, že tento rok bude lepší, že já jsem lepší, že musím vytěžit něco z toho co jsem se naučila, že to přece nepříjde vniveč, a teď tu sedím, před notebookem, projíždíla jsem si rozvrh a najednou, mě přepadla taková beznaděj, co když nejsem tak silná jak si myslím, co když to nebude stačit. Co budu dělat když to nebude strašit, já přece mám to světlo na konci tunelu, které mi říká, že budu mít vlastní firmu na překladatelství z francouzštiny. Tuto vizi nemůžu přece jen tak zahodit. Já nepotřebuju být slavná, ani přehnaně bohatá, stačími, když si vydělám dostatek peníz na to, abych mohla procestovat svět a pak, pak můžu klidně umřít.

Já opravdu jsem chci psát víc pozitivní články, ať si vy co to čtete nemyslíte, že jsem depresivní, ustrašená, nesebevědomá holka co se dívám  na svět přehnaně černými brýlemi. V mém  životě je spoustu krásy, krásných okamžiků, smíchu a vtipných situací, akorát já se o ně neumím podělit. Většinou, když se mi něco povede, nebo mám krásný den, pohodový, tak jsem za něj strašně ráda a asi je to máme my češi (moraváci) tak trošku v genech, že se o krásny v našich životech nedělíme, ale jakmile je zle, máme obavy, strach, jsme naštvaní, tak to dokážeme napsat spoustu řádků.
Tak tedy, pokusím se alespoň jednou týdně napsat to co se mi za týden povedlo, z čeho mám radost, co jsem si koupila nebo dostala a udělalo mi to radost, proto jsem založila novou složku s názvem Beaux moments - Krásné momenty, kde budu přidávat fotky, a články o tom co mě těší.

Tak jsem ji dostala

Moc častu tu nedávám na odiv, co jsem si koupila, nebo co jsem dostala, ale dnešní kniha sem prostě patří. Všichni zapalení fitblogeři jistě pochopí mé nadšení.  Chtěla jsem ji od chvíle, kde se o ní zmínila Nikki na svém blogu. Tak jsem se o ní zmínila mamince někdy na začátku prázdnin, a maminka jako správná knihovnice nelenila a objednala mi ji,jenže jelikož jsou prázdniny tak to prý nešlo nějak objednat a měla mi být objednána až někdy v září, takže bych ji dostala zhruba na narozeniny. Ale světe div se, ono to nějak šlo a tak jsem dneska dostala. Popisovat jakou jsem z toho měla radost nebudu, bylo by to na další článek. :D

Nemůžu se dočkat až se do ní začtu, samozřejmě předtím ještě musím splnit úkoly do francouzštiny, ty za mě nikdo nenapíše. Holt nejdřív práce a pak koláče. Jdu na tu francouzštinu, abych to měla co nejrychleji hotové a mohla číst. 

Úterky francouzského filmu VII

Tuto složku jsem dlouho zanedbávala, ne že bych se na francouzské filmy nedívala, právě že dívala, ale nepsala jsem o nich. Styď se black-ladybid! 

Dnešní film mě v mnohém překvapil. Asi bych na něj nepřišla, kdyby mě asi v sobotu napraštila do očí upoutávka na Chanel na Youtube, ve kterém je novou tváří Diane Kruger. To by nebylo tak zvláštní, ale já jsem zjistila, že Diane Kruger mluví plynule francouzsky, protože nějakou dobu studovala v Paříži. 

Tím to úvodem jsem chtěla říct, že film, na který jsem se dívala včera v noci, a u kterého jsem se nesmírně nasmála je Un plain parfait - Perfektní plán, v hlavních rolích s Diane Kruger a Dany Boon. 

Film je ve zkratce o tom, že všechny ženy v Isabellině rodině jsou prokleté. A to tak, že jejich první manželství vždycky krachne. Isabella, která už 10 let chodí s Pierrem, se tomu to chce vyhnout, a tak jí sestra najde, nějakého danského mladíka, kterého by si mohla vzít, za pár minut se s ním zase rozvíst, a spokojeně odjet zpátky do Francie a zde si vzít Pierra. Osud tomu však chtěl jinak a tak se Isabelle změní život a ona zažívá neuvěřitelné zážitky se svým prvním manželem. :D

Film se mi líbil celý, byl tak vtipný, přesně jako francouzské filmy jsou, nenucené sice víte, že je to romantická komedie, a že to pravděpodobně skončí happy endem, ale není to tak průhledné jako americké filmy. 

Musím ale říct je jedna scéna mi přišla trošku nechutná...byla to scéna, kde jí tu kozí polívku :D  víc už nebudu prozrazovat, jinak bych zas vykecala všechno. 

 Diane vypadá tak dokonale a francouzsky!

Snídaně

Pár fotek mých snídaní

 Celozrnný toust ve vajíčku a skořici osmažený na pánvičce s ovocem co dala zahrádka. recept od Zuzky Light

Britská invaze

V poslední době, mi nějak chybí Londýn. Možná je to taky tím, že tam na 6 týdnu odjela druhá část mé duše.. takže jsem si řekla, že když do Londýna nakonec nejedu jak jsem měla původně v plánu někdy v březnu, tak se můžu alespoň na Londýn dívat. V poslední době, jsem viděla staré dobré filmy, které mě vždycky potěší, ale také jsem viděla pár nových. 

 Pokud tedy patříte jako já mezi milovníky Anglie a všeho britského, tak čtete dál.

Chapter 27

Ahoj všem,

 dlouho jsem se neozvala, stalo se dost věcí a já jsem neměla náladu psát, nebyl čas. Až teďka jsem se dodívala na Chapter 27 v češtině Zavraždění Johna Lennona a upřímně jsem úplně mimo, výkon Jareda byl vynikající, jak se ponořil do role a já jsem mu opravdu věřila, že je Mark David Chapman. Celou dobu co jsem sledovala film, jsem si marně říkala, třeba se stane zázrak a on ho nezabije. Nezabije legendu, jednoho z nejlepších umělců, kteří žili na této planetě. Přála jsem si, ať ta limuzína s Johnem nejede k hotelu Dakota, ať John přespí jinde, třeba ve studiu, protože natáčel dlouho do noci a nechtělo se mu domů.

A bylo to taky snad poprvé co jsem u filmu brečela. Normálně totiž, když ve filmu umírají lidé tak nebrečím, když umírají zvířata tak jo, ale lidi mě nijak neberou, navíc je to jenom film, ale s Johnem to bylo jiné. On byl Pan Někdo, byl jedinečný, stihnul stvořit skladby, které jsou poslouchatelné i teď a myslím, že skladby jeho, nebo The Beatles nikdy neumřou, jsou totiž skvělé.